Dětské kabátky

Není nad to, udělat si radost tím, že si pěkně oblečete vlastní děti. Dnes to bude o šití s příběhem. Už od zimy jsem nosila v hlavě projekt stejných jarních kabátků, které by si děti rozlišily jen díky nějakému detailu. V pražském Domu látek jsem objevila zbytek pěkného šedého proševu (no zbytek – bylo toho 1,8 metru a po ušití dvou dětských velikostí mi z něj nezbylo vůbec nic!) a doma v syslírně jsem našla látku, která by se k té šedé pěkně hodila.
Kdo šije, tak ví že snad nejvíc času padne na všechny ty činnosti okolo, které šití předcházejí. Je to jako s čímkoli dobrým. Plichtíte se s tím hodiny a pak je za pár minut snězeno. V tomto případě se plichtíte hodiny se slepováním, přeměřováním, stříháním a pak má být za pár minut ušito. Kdyby šlo vše jak po drátku. Ušito bylo, ale několik týdnů mi trvalo, než jsem koupila proužek koženky na zapínání. Další dva týdny jsem se snažila dostat do města pro knoflíky (z původních 4 na každém kabátku nakonec zbyly jen dva, protože víc nebylo skladem) a další týden jsem sbírala odvahu ty koženkové trojúhelníčky na ty kabátky našít. Mezitím děti chodily kolem kabátků jako mlsní kocouři, přeměřovaly si, kam ty knoflíky máma našije a jakmile bylo vše, včetně mého morálního odhodlání, připraveno na našití, tak jejich odhodlání zkusit si je kleslo na nulu. Nakonec jsem tedy přišívala poutka na místa od oka. Stejnou nulovou odhodlanost projevovaly u focení a tak společný snímek, kde nejsou oba dva rozmazaní, nejsou jim vidět jen zadnice, nepíchají se navzájem klacíkem nebo si nevypichují oči mám jej jeden. Ani ten není příliš publikovatelný, ale protože jsem se už chtěla kabátkama pochlubit, nechci to déle odkládat. Když pominete veškerou anabázi kolem, tak samotné šití kabátků je opravdu rychlovka. Střih je zakoupen na Makeristu (tento). Velikostně zhruba odpovídá, jen rukávy jsou užší, takže pod kabátky nosí děti tenkou mikinku nebo jen tričko. Spotřeba materiálu je větší než jsem čekala, navíc oproti originálu jej mám podšitý celý (prošev ze spodní strany není dotykově zrovna příjemný) a podšití rukávů jsem potom využila k pěknému efektu jejich zahnutí.  V klidu na věšáčku se ty kabátky fotily mnohem lépe, ale asi zase tak nevyniknou. Komu se zdá, že poutka jsou moc dlouhá, tak je to jen optický klam – na těle je mají děti akorát a dobře se jim knoflíky zapínají a odepínají.  Miki má tak parádní hasičský kabátek, kterým už se chlubil i ve školce. Medunka je zase tady za princeznu, použila jsem bio úplet s panenkama.